Pavlovice jako všechny osady, jejichž jména od křesťanských světců jsou vzata, byly založeny už v době křesťanské a nejsou tedy starší jednoho tisíce let. Vzpomínají se poprve roku 1348. Pak jsou uváděni majitelé panství viz. kap.6. – Patroni farního kostela.

                Prosínky nebo jak se nyní říká Prusínky, dle lidového podání odtud své jméno mají, že původní obyvatelé Prosínek se přistěhovali sem ze Lhoty, kteráž následkem toho doznala zániku, a že vyprosivše si na vrchnosti onu záměnu místa, nazvali nové své sídlo na památku toho Prosínky. Tato pověst vznikla z fonetického výkladu jména, s jakým se téměř všudy shledáváme, který však zpravidla se odchyluje od pravdy. Jsouť Prosínky starší než kterákoliv Lhota a jméno její sluší odvozovati od staročeského osobního jména Prosen, které často v listinách se objevuje. Odtud Prosenice a zdrobnělina Prosínky. Tyto vzpomínají se ponejprv roku 1368.

               Šišma se sídlem samostatných pánů, jež bylo na Talířovém kopci, poprvé zmíněna roku 1348, kdy porovnali se Zbyňka a její bratři Beneš a Dobeš ze Šišmy o dědictví zde, ve Švábenicích, Hradčanech, Vranovicích a Vážanech.

              Hradčany mají své jméno po Hradčanech, tj. Po lidech, kteří v ohrazeném místě bydleli. Vzpomínají se již roku 1160, kdy opatství hradišťské od krále Vladislava II. dostalo zde 3 lány. Roku 1348 – viz. Šišma.

             Tučín – Bratři Tobiáš a Benedikt ze Stralek prodali v Tučíně roku 1351 bratřím Janu a Drslavovi 4 lány.

             Radslavice odvozují své jméno od Radslava, pročež psávali se Radslavice, později Raclavice. (Pozn. Pisatele K.Goldmanna: za I.Republiky se začalo opět psát Radslavice, tedy vrátilo se k původnímu názvu). Roku 1376 v sobotu po obrácení sv. Pavla Mikuláš řečený Náklo vypovídá škodu a proto žaluje Jana, řečeného Hromadu z Radslavic... z toho, že mu zničil a zbořil mlýn blíže Prosenic a žádá, aby byl k právu pohnán k prvnímu soudu pro 40 hřiven grošů pražských, protože se zdráhá onen mlýn stavěti, poněvadž skrze pány nalezeno bylo, že sám Náklo onen mlýn stavěti a pokojně držeti má.

            Sušice. Opatství hradišťské nabylo v Sušicích již roku 1160 něco polí, avšak roku 1360 náležely Sušice Janovi ze Sušic, kterému bratři Herš a Sobien odstoupili 5 čtvrtlánů, 1 dvůr, půllán a 3 tamnější usedlosti. Roku 1373 má Ješek Hromada právě své jméno ze Sušic.

           Grymov povstal roku 1788 z raclavského dvora.

           Ulrychov(Oldřichov) povstal také roku 1788 z pozemků nablízku ležícího dvora (sušického).

Poznámka: Farní kronika ve své úvodní části, psané asi roku 1902, z níž jsou shora uvedené výňatky, vypočítává pak ještě další majitele panství a transakce s pozemky. To však nepovažuji za nutné opisovat, poněvadž majitelé pavlovského panství jsou uvedeni ve stati „ Patroni farního kostela a fary v Pavlovicích". O ostatních obcích již vyšly nebo jsou připravovány sborníky – viz. Předmluva.

O Hradčanech ještě dodávám ( tam sborník nevyšel a asi se ani nepřipravuje).  Roku 1359 odstoupil Beneš ze Šišmy Hradčany Zdeňkovi ze Šternberka. Roku 1376 a 1383 porovnali se Martin z Hradčan s Filipem z Nedakonic stran svých statků. Roku 1385 upsal Drslav ze Strálek (asi Střílek) své choti Anně na celou ves 400 kop věna. Roku 1398 dal Benedikt ze Strálek na Hradčanech synu svému Drslavovi Hradčany s tvrzí a svobodný dvůr. Roku 1525 prodaly Hradčany sestry Jana, Kateřina a Alžběta z Baští panu Jeronýmu z Baští. Roku 1558 prodal Barský z Baště Vilémovi ze Žerotína mimo jiné též Hradčany. Odtud zůstaly Hradčany při Dřevohosticích. Roku 1398 a 1523 jmenuje se tu ještě tvrz, která stávala nepochybně v lese Záhoří.

       Velmi zajímavou lokalitou zdejší oblasti jsou vápenné tufy čili travertiny u Tučína. Travertin vznikl ve sladkých vodách, kde některé druhy mechů a řas odebíraly vodě nasycené dvojuhličitanem vápenatým kysličník uhličitý a tím způsobily, že se uhličitan vápenatý srážel v travertin. Tato hornina má různý charakter. Někde je velmi hutná, jinde hodně pórovitá. Barvy bývá bělavé, žlutavé až hnědé, podle toho, kolik obsahuje přimísených sloučenin železa a manganu. Travertin je pórovitý, lehký a přitom pevný. Zvláště se hodí k obkládání budov.

    Podle Dr. K. Zapletala pocházejí tučínské travertiny z doby meziledové, stáří asi 300 000 let. V lomu tučínského travertinu pramení také alkalicko-zemitá kyselka. Je osvěžující chuti a dobře se hodí k pití. Sedimentační činnost dnešního pramene je ovšem nepatrná.

      Když po smrti Karla VI. Ujala se vlády Marie terezie, musela své dědictví před chtivými sousedy bránit. Karel Albert Bavorský byl brzy vyřízen, přesto se zmocnil Prahy a nechal se korunovat na českého krále. Ale pruský Friedrich II. nedal pokoj po celých 40 let jejího panování. Dokázal urvat od české Koruny Kladsko a skoro celé Slezsko až na knížectví Těšínské, Opavské a Krnovské. Raboval v Čechách i na Moravě – obšírné záznamy se o tom zachovaly v Kojetíně. Byli určitě i u nás škubat moravská kuřátka. Nejistých časů využívaly také všelijaké živly. Zachovalo se až na naše časy povídání, jak zbujníci Valaši přepadali v našem okolí fary, mlýny a dvory. Měli to na cestě, totiž prastará spojka Hané s Valašskem běžela naším katastrem od Podolí k lesu Záhoří a k Šišmě  pod jménem „Valašská cesta". Dál pokračovala jako „cesta Kelečská" k lesu Hrachovci u Symře a dál ke Kelči a Valašskému Meziříčí. Také farář František Josef Novák měl být několikrát vyloupen a v takových případech prý volával z okna na hospodského Josefa Petra, který bydlel naproti fary: „Petře pomož,už jsou tu zas." Když se kdysi podařilo pár raubířů chytit, byli narychlo svolaným dědinským soudem odsouzeni k napájení „ švédským truňkem" – stojatou vodou z rybníčka, který až do roku 1870 býval v místech nynějšího pomníku padlých. (Ten vyschl po prokopání odvodňovací štoly.) Je možné, že i oheň, který roku 1746 celou faru strávil, měl nějakou spojitost s těmito nevítanými návštěvami. Že tehdy bývaly zlé časy, je vidět i z toho, že ve třech lochách, které se při bourání staré fary v roce 1927 pode zdmi našly, bylo ukryto pouze proso.

Hody : ( v neděli kolem 1.září – patrocinium sv.Jiljí)

         Na hody se pekly tvarohové, zelné (na těch si hospodyně zvlášť zakládaly) a mrkvové koláče. U bohatších sedláků se zabíjelo prase, ostatní jedli drůbež. Pilo se pivo a kořalka doma dělaná, u chudobných burčák. Na hody se sešla celá rodina z širokého okolí.

Svatba:

         Povinnosti příbuzných a pozvaných před svatbou: domkaři museli přinést jednu míru (16 kg) mouky, podsedníci a čtvrtníci 2 míry, sedláci měřici mouky. Všichni den před svatbou máslo, vajíčka, tvaroh a mléko.

         Svatební hostina se připravovala v obou rodinách. U bohatších připravovala hostinu svatební kuchařka nebo paní učitelová, u chudších vařívala porodní bába, příbuzné a sousedky.

         Bylo-li hodně hostí, zabíjelo se tři dny před svatbou prase, případně i tele. Jitrnice byly pro ty kdo svatbu chystali, jelita a polévku si rozebrali obecní chudí. Dva dny před svatbou se dělaly nudle (lukše) a chystala se nádivka do koláčů. Den před svatbou se pekly koláče.

        Před odchodem do kostela se snídalo: guláš nebo jitrnice, také čaj a koláče. Pila se také třešňová nebo kmínová kořalka. Družbové při rozdávání kořalky pronášeli různá žertovná říkání. Při odchodu z kostela „se zatahovalo". Vždycky to vyneslo nějaký groš.

        Při obědě družba s první mísou vždy upadl a rozbil ji, poněvadž střepy přinášejí štěstí (prý). Před obědem se všichni pomodlili. Ženich a nevěsta dostali na polévku jen jeden talíř. Po polévce bývala hrozinková omáčka a hovězí maso, vepřové se zelím, zadělávané telecí a sekaná. K tomu se jedly vařené trnky s pomerančem. Jako příkrm ke všemu byl chléb. Pak se jedly koláče, pilo pivo a sodovky.

         Před večeří se nosilo nevěstě „do žita". Svatebčané házeli peníze a každý k tomu pronesl nějaký šprým. Večeře byla stejná jako oběd, jen se vynechalo jedno maso. Na konci večeře se přinesla krupičná kaše. Muži se jí zmocnili a házeli ji rukama družičkám a ženám do tváře – i mnohé šaty vzaly úhonu.

         Nevěsta dostávala od sester, švagrových a ostatních příbuzných dary: hodiny, lampu a nádobí. Pořádná svatba trvala 3 dny.

Narození dítěte:

        Těhotná žena nejedla kořeněná jídla, uzené maso a luštěniny, nesměla pít víno a žádné lihoviny. Křest dítěte býval vždy hned druhý den po narození.

        Šestinedělka mohla jíst jen lehkou stravu: slepičí a hovězí polévku, drůbež, mléko, mléčné omáčky a pila hodně kořalky. Stravu ji donášely kmotry, švagrové a sousedky. Bylo zvykem nosit „ do kóta" a vzájemně si to oplácet.

       Úvod býval později, ne hned při křtu, poněvadž rodička druhý den po porodu do kostela nemohla jít. Při křtu a pak při úvodu matky byli přítomní pohoštěni čajem nebo svařeným vínem, rohlíky a bábovkou.

Pohřeb:

       Před pohřbem se podávaly přespolním hostům v domě zemřelého koláče a káva. Po pohřbu byla trachta buď u pozůstalých nebo v hospodě. Bohatí dávali k pohoštění guláš, chléb, pivo a sodovky. Chudobní dávali tvarůžky, pivo a chléb.

       Při pohřbu dětí bývala jen káva a rohlíky.

Masopust:

      V masopustě po všech bálech bývaly ostatky. Smažily se koblihy z nudlového těsta, dále koblovačky, růžice, trdelníky a Boží milosti. Koblihami se podělovaly maškary, které vodily medvěda.

      Na popeleční středu se jedla jen mléčná jídla, omáčky a kaše zasmažená máslem a vařená ve vodě (chudačka). Kuřáci odkládali fajfky a opět je zapálili až po Vzkříšení.

Velikonoce:

     Na Zelený čtvrtek se snídal chléb se solí. Obědvala se prosná kaše, v ní byly zavařeny suché trnky. Večeřely se vařené nebo pečené brambory s mlékem nebo s podmáslím.

     Na Velký pátek se zachovával vemi přísný půst a újma. Chléb se dokonce zamykal. Nesnídalo se nic. Obědvaly se vařené brambory a křížaly ( štěpinky) nebo rozmíchaný tvaroh s chlebem. Večeřela se kaše s mlékem (netyja).

     Na bílou sobotu se snídaly chlebové bochníky (pakáče) pomaštěné povidly nebo posypané solí a kmínem. K obědu se jedla syrovátková nebo mléčná polévka. Teprve na večeři bývaly koláče, káva, lipový čaj a pivo. Muži opět začali kouřit.

    Na Velikonoční neděli se tradičně jedl mladý beránek nebo kůzle. Do polévky se přidávala mladá cibule a kopřivy – žíhavky, do omáček divoký polní salát a do čaje balšánek a řimbaba.

    V Pondělí velikonoční byl šmigrust. Chlapci malí i velcí dostávali barvená vajíčka. (Vajíčka se barvila na Bílou sobotu: do červena v březové vodě, do zelena v mladém osení a na žluto ve slupkách z cibule). Malí chlapci chodili dům od domu, velcí jen tam, kde byla mladá děvčata. Děvčata se snažila kus tataru uřezat. V úterý býval ještě společný šmigrust. Pak se tatary hadily na střechu, aby prý do chalupy nenalezli hadi.

Vánoce:

     Na Štědrý den ráno se nesnídalo. Jen děti dostaly vařené mléko. Připomínalo se jim, aby dnes co nejméně jedly a pak, že uvidí večer, až pastýř zatroubí, po střeše běhat zlaté prasáko. V poledne bývaly rozmíchané trnky s mlékem, říkalo se tomu šimlice. Přísný půst a újma se pečlivě dodržovaly. Při Štědrovečerní večeři se jedla hřibová polévka, skýva chleba s medem a krupičná kaše s vařenými trnkami.

     Po večeři hospodář a hospodyně zanesli do maštale koním a do chléva ostatnímu dobytku po skývě chleba.

      Smažená ryba se začala podávat až mnohem později.

Služební:

      Čeledíni a děvečky dostávali o všech svátcích jídla jako všichni domácí a hosté. O vánocích dostávali výslužku a ovoce. O velikonocích dostali čeledíni malovaná vajíčka a děvečky si mohly na pondělí velikonoční sesbírat všechna vajíčka co slepice ten den snesly.

      Po nástupu do služby dostal čeledín obyčejně čepici nebo peníze, děvečka obyčejně vlňáček. Po ukončení služby dostali každý po pecnu chleba a buchtu a uznalí hospodáři ode všeho přidali.

Nový rok:

     Na Nový rok muselo být vždy k obědu uzené maso, knedle a zelí.

Zemědělské práce:

     Při senosečích dostávali sekáči stravu a odměnu v penězích. Při žních býval ke snídani špek, rozmíchaný tvaroh a chléb. K obědu hovězí polévka, maso z polévky se zelím nebo s omáčkou. Denně se pekly a podávaly koláče. Pilo se pivo a kořalka. Když bylo pole hodně vzdálené, donesla oběd hospodyně nebo děvečka v hrnci na zádech, pití ve džbáně nebo v dřevěném soudku.

    Při skončení žní dostali pracovníci odměnu a k tomu pecen chleba nebo jinou výslužku. Při dokončení práce byli pohoštěni koláči, kávou někdy i gulášem, uzenkami a pivem.

     Peří se drávalo po večerech. Hospodyně dala na stůl kávu, čaj, koláče nebo buchty.

Prameny a literatura k částem 5. – 7.

1. ACO (Archivum Curiae Olomucensis), karton č. 197

2 . Caletka Alois – Radslav: Chaloupky naše buďte požehnány, sborník obce Radslavic, Radslavice 1945

3. CDM ( Codex diplomaticus et epistoralis Moraviae)

4. Děkanské matriky lipenské z roku 1672,1691,1764,1772

5. Funk Ferdinand : Kartotéka kněží a řeholních sester Olomoucké arcidiecése ( osobní, bohatá ).

6. Horák Jan: Z té naší Hané, Vlkoš 1930

7. Kolektiv autorů: Dějiny města Přerova I. A II. díl, Přerov 1970, 1971

8.Kolektiv autorů: Příspěvky k dějinám římsko-katolické farnosti Pavlovice u Přerova, uspořádal P. Karel Goldmannn, strojopis, Pavlovice u Přerova 1974

9.Kreutz Rudolf: Vlastivěda moravská, Přerovský okres, Brno 1927

10.Kronika farnosti Pavlovice u Přerova

11.Kronika obce Pavlovice u Přerova

12.Novák František Josef: Matrica Parochiae Pavlovicensis, supra fluvium Beczwam.     Anno  1733, nečíslováno. Rukopis v okresním archívu v Přerově.

13.Nopp Leopold: Želátovice a Tučín, Strážnice 1918.

14.Peck Eduard: Okresní hejtmanství holešovské, Holešov 1872

15.Pospíšil Stanislav: Sborník obce Šišmy, Šišma 1948

16.Středovský – Schwartz: Rubinus Moraviae, Brunae 1712

17.Wolný G.: Kirchliche Topographie von Mahren I-5, Brno 1863

18.Zapletal Florián: Minulost Přerova, Přerov 1962

19.ZDO (Zemské desky olomoucké).

20.Zemek Metoděj : Posloupnost kanovníků metropolitní kapituly u sv.Václava v Olomouci, Vlastivědný věstník moravský, V.1950, str.113

21.Zlámal Bohumil: Dějiny vladycké obce Oprostovic, strojopis

22. Ústní sdělení pamětníků