Nejstarším svědkem počátku křesťanství v naší farnosti je starobylá křtitelnice (1)  z hrubozrnného pískovce , která stála do roku 1950 v bývalé panské zahradě při domě č. 65. Pochází patrně z prvních dob křesťanských na Moravě. Od roku 1950 se nachází v přerovském muzeu.

Kdy farnost vznikla, nevíme přesně. Domnívám se však, že to bylo po rozpadu velkofarnosti v Přerově za biskupa Jindřicha Zdíka (1126-1150 – byl to syn slavného českého kronikáře, svatovítského kanovníka Kosmy), nejpozději však za biskupa Bruna ze Šaumburku (1246 – 1281). Tehdy byla zřízena pavlovská farnost pro 7 dědin: Pavlovice, Prusínky, Šišmu, Hradčany, Tučín, Radslavice a Sušice. Snad k ní patřila i ves Lhota, uváděná již r. 1384 jako Lhota, ves pustá.

Jaký vliv mělo husitské hnutí na pavlovskou farnost není dobře známo. Jména Tevard z Pavlovic a Diva ze Šišmy jsou uváděna mezi přívrženci Husitství v přímluvách a protestech proti upálení Husovu(2). Tato jména jsou rovněž uváděna v husitském branném spolku z roku 1415.

O přítomnosti moravských bratří ve farnosti svědčí zpráva, dle níž Marianna z Lipého povolala roku 1553 do Soběchleb bratrského kazatele Martina, který po čtyřech letech odešel do Pavlovic. Je jisté, že bratrské sbory v Přerově, Lipníku, Bezuchově a Dřevohosticích měly značný vliv na vyznání zdejších farníků.

Pokud se týká luteránů, je známo, že roku 1567 pohnal zakladatel olomoucké univerzity biskup Vilém Prusinovský do Olomouce faráře Zybřida, aby se přesvědčil o jeho pravověrnosti. Bylo shledáno, že Zybřid je luterán, proto mu na doporučení biskupa odepřeli desátky farníci z Tučína. Jeho nástupce Florián Theofilactus, uváděný zde až do roku 1574 byl také luterán. Proto mu odňala olomoucká kapitula desátky z Radslavic a ze Sušic. (3)

Až na malé vyjímky se příslušníci různých vyznání v denním životě dobře snášeli, poněvadž na Moravě uplatňovali stavové oproti králi zásadu, že každý může svobodně „ten religion vyznávati, jak komu Pán Bůh poznati dáti ráčí".

Od roku 1588 do roku 1618 drželi Pavlovice Žerotínové. Tehdy nastal dosti velký přesun k nekatolictví, poněvadž oni uplatňovali zásadu „ Cujus regio, ejus religio" ( Čí panství, toho i vyznání). Za jejich vlády se náboženská situace ve farnosti vyhrotila.

Od roku 1611 do roku 1619 byl v Pavlovicích farářem Jan Raffanides, rodák z Milína v Čechách. Zprávy o tomto faráři si velmi protiřečí. Řehoř Wolný ( Kirchliche Topographie von Mahren I-5 ) uvádí, že byl nekatolickým duchovním (heretik). Taktéž Levý ( ČBr. Evangelická církev, str. 177, z něhož asi čerpá Wolný, píše že „ Raffanides byl jako heretik z Pavlovic vypuzen roku 1619 biskupem Stanislavem z Pavlovic ( Slezských Pavlovic) a uchýlil se do Polehradic". Toto tvrzení je evidentně nesprávné, poněvadž biskup Stanislav z Pavlovic zemřel roku 1598. Nemohl tedy roku 1619 Raffanida vypuzovat!

Jan Jiří Ignác Středovský v Rubinu Moraviae ( od něj to přebral i jeho nástupce v Pavlovicích František Josef Novák – Matrica Parochiae Pavlovicensis super fluvium Beczwam) tvrdí, že Jan Raffanides byl zbožný, pravověrný a učený katolický kněz, který byl pro svou pravověrnost nekatolíky i mučen v lese, zvaný Kleštěnec ( mezi Pavlovicemi a Hradčanami). Farář Novák ve své matrice události popisuje takto ( matrika je psána latinsky, překlad zní):" Raffanides , který byl od heretiků velmi nenáviděn, vida, co se děje na různých místech proti kněžím ( katolickým ) a obávaje se, aby nebyl uchvácen zdivočelými kacíři pastýř svým ovečkám v dobách tak nebezpečných, odvažoval se jen zřídka bydleti na faře. Byl nucen zdržovati se v sousedním lese, zv. Kleštěnec. Ale neunikl tomu, čeho se obával.

Za jedné nepříznivé noci vtrhla zločinná hrstka sousedních, nevázaných heretiků, na pavlovského faráře již dříve rozjitřených, do Pavlovic přímo na faru. Tam všechno, co ještě zbylo, prohledali a po všech koutech hledali faráře, aby jim vydal kostelní pokladnici. Když ho nenašli, vrthli do kostela, kde si přivlastnili posvátné nádobí. Oltáře a vše, co bylo katolického, holemi a sekerami roztřískali. Zatím se dozvěděli, že se farář skrývá v sousedním lese. Běželi tedy tam ti ničemní lupiči, hledali a brzy jej také našli v houštině. Byl tam s ním i jeho sluha. Vytáhli jej, spoutali, klacky a pěstmi jej bili a hnali domů, aby jim ukázal kostelní i své peníze. Když nebylo již ničeho, co by vzali, bili jej četnými ranami k politování farníků. Když unikl z rukou nepřátel, sám nevěděl jak, chtěl opět utéct do téhož lesa. Byl však od pronásledovatelů znovu nalezen, svázán na nohou i rukou do kozelce a ještě mnohem krutěji zbit a zanechán tam položivý. Kdyby nebyl přiběhl jeho sluha a neuvolnil jeho údy, byl by tento svatý muž, spoutaný bídnými svatokrádežníky, na tom místě duši vypustil. Potom, když se poněkud vzpamatoval, nejsa více v Pavlovicích bezpečen ... uznal za nutné uchovat se pro lepší časy." (4)

Po odchodu Jana Raffanida nebyl v Pavlovicích ustanoven kněz. Tak samostatná farnost zanikla. Celá farnost byla komendována do Oseka. Tento stav trval od roku 1619 do roku 1642. V té době vyvíjel v Pavlovicích misijní činnost minorita František Babský  z rozkazu kardinála Dietrichštejna a se svolením oseckých farářů Jana Hofmanna ( byl v Oseku 1613 – 1638 ) a Pavla Jana Peschy ( 1638 – 1642) .

„ Za J.M. pána Karla ze Žerotína, pamatuje Martin Haluzík, v letech jsouce 96, soused pavlovský, kněze luteránské predikanty: kněze Jiříka, kněze Pavla z Meziříčí, kněze Jana z Kutné Hory, u kterého také Martin Haluzík sloužil dvě léta, po něm kněz Andreas z Prostějova, který z Pavlovic, když Špaňhelé přijeli, zahnán jest.

Po těch predikantech za pana Skrbenského, poněvadž fara i kostel dřevohostický vypálen jest s celým městečkem, dosazen jest zatím do Pavlovic na místo luteránských nějaký kněz katolický, kterého jmenovali „ Hlúpy Polách". Ten se zdržoval v Pavlovicích jeden rok na tom místě, kde predikanti meškali. Po roce sebrali se svobodní pacholci a toho Polácha kněze vyhnali.

Po tom Poláchu hlúpém, nejsouc ještě fara dřevohostická ani kostel vystavěny v Dřevohosticích, zůstával nějaký kněz Petr také v tom místě, kde predikanti zůstávali a držel Dřevohostice a Pavlovice dvě léta. Potom odešel do Tovačova.

Zatím vystavěná jest fara dřevohostická i kostel a na ní hned zůstával nějaký kněz Pavel z Hulčína a držel Dřevohostice a Soběchleby. Pavlovice pak držel farář osecký, jménem Šťastný neb Félix. Potom pak stěžovali sobě pavlovští, že do Oseka často přes velikou vodu dojíti nemohou, proto jsou zas pavlovští k Dřevohosticím obráceni, a od toho času vždycky Pavlovice při Dřevohosticích zůstávají. Oni sice katolického kněze nikdy neměli, krom tenkrát přes ta tři léta, kdy kostel a fara dřevohostická byla vyhořela. Tuto nadepsanou paměť Martin Haluzík v rathauzy dřevohostickém při právě u přítomnosti purkmistra Martina Pospíšila .... vyznal.

  Dne 23.Aprilis 1629 „ (5)

Poznámka p. Josefa Masaře, pavlovského kronikáře ke „ Svědectví":

Datum 23.Aprilis 1629 je nesprávné, poněvadž roku 1676 všechny doklady v Dřevohosticích při požáru radnice vyhořely. Svědectví je asi z let 1679 –1681, kdy se jednalo o obnovení pavlovské farnosti.

Poznámka pisatele Karla Goldmanna:

„Svědectví" nevypadá příliš důvěryhodně, poněvadž je jisté, že Pavlovice byly komendovány do Oseka v letech 1619 – 1642, do Dřevohostic v letech 1642 – 1681. Podle svědectví by Pavlovice patřily k Dřevohosticím dvakrát, což je nepravděpodobné a ničím nedoložené. 96letý Martin Haluzík asi již měl slabou paměť a věci dokonale popletl.

Datum , uvedené na listině je jistě vadné, poněvadž ve „Svědectví" se mluví o stížnostech farníků, že nemohou docházet d oOseka pro časté vylití řeky Bečvy. Stížnost je pozdějšího data a byla hlavním důvodem k přefaření Pavlovic z Oseka do Dřevohostic.

Pro velký nedostatek domácích katolických kněží, byli k nám po Bílé Hoře (8.listopadu 1620) povoláváni katoličtí kněží z Polska. Mnozí z nich byli jen oltářníky, tedy kněžími ne příliš vzdělanými a kromě toho špatně ovládali moravskou řeč. Byli tedy namnoze nazýváni „ Hlúpý Polách".

K těmto kněžím však jistě nepatřil minorita František Babský, který vyvíjel misijní činnost v Pavlovicích. František Babský byl rodák z Prus ( rodem Pruthánus), byl dobře znalý jazyka moravského, byl to bakalář posvátné theologie, muž velmi učený a zbožný. (viz P. Paulinus Zaczkovský: O pohromách v Olomouci v době Švédů)

V roce 1642 přešel farář Pavel Jan Pescha z Oseka do Dřevohostic. Převedl sebou i pavlovskou farnost. Tak od roku 1642 až do roku 1681 byly Pavlovice komendovány do Dřevohostic. Výkon duchovní správy v tak odlehlých místech byl velmi nesnadný.

Farníci žádali obnovení samostatné farnosti. Bylo by k tomu došlo mnohem dříve, nebýt tvrdošíjného odporu majitele dřevohostického panství ( a zároveň panství pavlovského) JUDr Jana Kaltschmieda z Eisenberka. Farní budova v Pavlovicích totiž byla na spadnutí. Při povolení k obnově farnosti musel by patron dát jednu třetinu na postavení nové fary.

Tlak farníků se však zvyšoval a proto patron musel ustoupit. Na stavbu nové fary však nepřispěl a tak se musel první farář obnovené farnosti nastěhovat do polozříceniny. Byl jím Jan Karel Gortz, rytíř z Asteinu – Kostelce. Není divu, že v Pavlovicích vydržel jen dva roky.

Tak tedy pavlovská farnost – po 62 letech komendy ( 23 let patřila k Oseku a 39 let k Dřevohosticím)  se stala opět samostatnou.

Rekatolizace farnosti po Bílé Hoře byla provedena rychle, ale povrchně, jak o tom svědčí následující stať.

Na jaře roku 1777 rozhlásili po Valašsku misionáři Jan Kořistka, Petr Jiříček a Petr Sašina zprávu, že Marie Terezie udělila náboženskou svobodu. Zda to udělali s dobrým či zlým úmyslem není známo. Nebyla to ovšem pravda. Toleranční patent vydal až její syn Josef II. 13.října 1781. Zpráva způsobila, že nejen na Valašsku, ale i u nás se někteří nespokojení s násilnou rekatolizací, veřejně začali opět hlásit k víře svých dědů a pradědů. Mezi nimi byl i Tomáš Jemelka ze Sušic. Nespokojil se jenom soukromým vyznáváním své víry, začal ji veřejně šířit ve svém okolí.

Dne 17.března 1779 rozhodl soud v Uherském Hradišti o vystěhování 40-ti evangelíků do Sedmihradska. Mezi nimi byl i Tomáš Jemelka ze Sušic. Jemelkův grunt v Sušicích koupili za 260 zlatých Jan a Anna Hradilovi. Po vydání tolerančního patentu se Tomáš Jemelka i s rodinou vrátil z vyhnanství, ale do Sušic se již nenastěhoval.

Roku 1788 přibyly do farnosti obce Grymov ( vznikl z kapitulního radslavského dvora) a Oldřichov , v listinách někdy uváděný jako Ulrichov nebo Ulrychov ( vznikl ze sušického dvora).

Pavlovská farnost patřila do roku 1788 k lipenskému děkanství. Roku 1788 byla z něho vyčleněna a připojena k děkanství přerovskému, k němuž patří dosud. Již farář František J. Novák (1713 –1762) usiloval, aby Pavlovice patřily k Přerovu. Vynětí Pavlovic z Lipníka však tehdy stroskotalo na tvrdém odporu lipenského děkana Františka Bergra.

K. a. Konsistoř                                                   V Olomouci, 19.12.1911

Čís. 18.673

Přefaření kolonie Ulrichova z Pavlovic do Oseka

Důstojnému farnímu úřadu v Pavlovicích u Přerova.

Za souhlasu c.kr.mor.místodržitelství, vysloveného přípisem ze dne 20.listopadu 1911 Č.81.803, povoluje se ordinariátně, aby osada Ulrichov ( vulgo Oldřichov) politické obce Sušice, z obvodu farní obce Pavlovic u Přerova byla vyločena a k obvodu farní obce v Oseku přikázána.

Toto přefaření uskutečniž se s právní platností od 1.ledna 1912.

                                                              Generální vikář

                                                            Dr.Karel Wisnar,v.r.,

                                                                Geisler, v.r.

Rok 1890 Hradčany – 372 katolíků, 0 nekatolíků

       1890 Šišma       -  320 katolíků, 0 nekatolíků

       1900 Pavlovice -  580 katolíků, 1 evangelík

       1900 Prusínky   - 138 katolíků, 4 evangelíci

       1900 Radslavice – 627 katolíků, 0 nekatolíků

       1900 Sušice       - 357 katolíků , 0 nekatolíků

       1900 Tučín         - 510 katolíků, 0 nekatolíků

Rok1921 Pavlovice – 613 katolíků , 11 evangelíků

       1921 Prusínky  -  109 katolíků, 1 evangelík

       1921 Radslavice- 691 katolíků, 3 bez vyznání

       1921 Sušice      - 371 katolíků, 5 evangelíků

       1921 Tučín       -  581 katolíků, 8 evangelíků a 1 bez vyznání

Roku 1938 celá farnost měla 3 418 katolíků a 49 jinověrců, tedy celkem obyvatel 3 467. (7)

Apoštolská Administratura v Olomouci sdělila farnímu úřadu, že podle sčítání obyvatelstva v roce 1970 má nyní farnost tento počet obyvatel ( vyznání se pochopitelně neuvádí):

Obec:                                                  počet obyvatel                     rozloha v ha

Pavlovice u Přerova +Prusínky                  976                                   815 ha

Grymov + Hložín (1 dům)                         163                                    104 ha

Hradčany                                                  271                                    533 ha

Radslavice                                                869                                    702 ha

Sušice (asi s Kudlovem)                            403                                    485 ha

Šišma                                                       289                                     435 ha

Tučín                                                        514                                     480 ha

Celkem                                                  3 485                                    3 554 ha

Poznámky, prameny a literatura ke stati Pavlovská farnost.

1 – Křtitelnice je vyobrazena v díle Dr. Františka Přikryla: SS Cyril a Metod, I.díl, str.93,

       dále v knize Eduarda Pecka : Okresní hejtmanství holešovské.

2 – Rudolf Kreutz : Vlastivěda moravská, Přerovský okres, Brno 1927.

3 – Roku 1392 koupila Radslavice a Sušice olomoucká kapitula.

4 – František J. Novák: Matrica pavlovicensis supra flufium Beczwam (nečíslovaný rukopis

       z okr.archívu v Přerově).

5 – Eduard Peck: Okresní hejtmanství holešovské, Holešov 1872, str. 174 – 175

6 – Kronika farnosti Pavlovice u Přerova

7 – Eduard Peck: Okresní hejtmanství holešovské, Holešov 1872,

      Rudolf Kreuz: Vlastivěda moravská, Přerovský okres, Brno 1927

Ke všem statím použito : Farní kroniky a díla Řehoře Wolného: Kirchliche Topographie von Mahren I –5, Brno 1863.