Vlastní církevní správa u nás v 10. – 12. století je věcí iluzorní. Kněží byli úplně závislí na feudálech, kteří podle toho s nimi jednali; považovali je za své služebníky. Sami si kněze ustanovovali a také odstraňovali „ ad nutum proprium". Z toho plyne, že olomoucký biskup v té době měl jen zcela nepatrnou pravomoc.

 Ze snahy, aby všichni příslušníci kléru měli jediné vedení v osobě biskupově, vychází první organizace, t.zv. arcijáhenství. Zavedl je u nás známý bojovník za církevní samostatnost, olomoucký biskup Jindřich Zdík (1126 – 1150) listinou z 30. června 1131. (2) Podle nejstarších zemských hradů bylo šest arcijáhenství : olomoucké, přerovské(3), spytihněvské, břeclavské, brněnské a znojemské.

Úkolem arcijáhnů bylo dohlížet na kněze, zastupovat biskupa při různých příležitostech apod. Arcijáhen měl být spojovacím článkem k nižšímu kléru, to je k správcům venkovských soukromých kostelů ( plebánů), na nějž neměl dosud biskup prakticky žádný vliv. Na Moravě se arcijáhni vyskytují dřív než v Čechách. (4)

 Arcijáhnové byli vždy kanovníky biskupského kostela a nebyli nijak závislí na světských feudálech, poněvadž byli hmotně zajištěni biskupem.

Z přerovských arcijáhnů, kteří byli zároveň členy olomoucké kapituly, jsou známí:

1. Ezau, pocházející ze šlechtického rodu, v letech 1208 – 1250. Jeho bratr Izák byl také olomouckým kanovníkem.
2. M. Vilém, roku 1243
3. M. Jan, v letech 1253 – 1264
4. Heidolf, v letech 1266 – 1270, děkan olomoucké kapituly
5. M.Ambrož, roku 1297
6. Bartoloměj z Pavlovic, roku 1302. Roku 1342 se stal moravským kancléřem.
7. Olbram, roku 1363 (5)
8. M. Sander ( Alexander) z Rambowa, farář v Mohelnici 1367, arcijáhen přerovský od. 1.6. 1373 do 20.9.1399, kdy zemřel jako děkan kroměřížské kapituly (6).

K roku 1510 je znám Tomáš Rothenstuhl (7). Roku 1570 odpadl k luterství a oženil se přerovský arcijáhen a zároveň farář v Opavě a v Hradci u Opavy Blažej Sybenlot, který napáchal mnoho pohoršení. (8)

Počet arcijáhnů – šest – byl pevně ustaven od jejího počátku až do husitského hnutí, které celou církevní organizaci na Moravě silně narušilo a v Čechách úplně smetlo.

Předním právem arcijáhnů bylo vizitovat kostely, což napomáhalo k těsnějšímu připoutání zvláště vesnických farářů (plebánů) k biskupovi a tím k církevní organizaci. Z biskupova pověření jim náležela také částečná jurisdikce.

Arcijáhni však nebyli jediným novým orgánem církevní správy. Pro praktické provádění úkolů duchovní správy byli ustanoveni Venkovští děkani. Instituce venkvských děkanů se však vžívala velmi pomalu, poněvadž děkani byli hmotně závislí na svých pánech - feudálech.

 K posílení a udržování vnitřního života v diecezi sloužily synody. První synodu u nás konal olomoucký biskup Konrád z Friedberka ( 1240 – 1245) a to 20. 3. 1243 v Pustiměři u Vyškova, jíž se zúčastnil i arcijáhen z Přerova M. Vilém (9). Synod se povinně zúčastňovali arcijáhni, opati, převorové, probošti, děkani a faráři. Synodální ustanovení byla závazným zákonem pro všechny kněze i věřící v rámci diecéze a jejich přestoupení bylo přísně trestáno.

 Velmi důležitým orgánem v řízení diecéze na Moravě se stal od 2.poloviny 13.století pro soudní záležitosti tzvn. Oficiál, s nímž se pak v biskupských konzistořích setkáváme trvale. Do kompetence oficiála spadalo rozsuzování sporů mezi duchovními a laiky, pře a záležitosti manželské a jiné a ukládání církevních trestů za nedodržování rozsudků a kázně vůbec.

Pramen: P. Vladimír Gibala, Z dávné historie brodecké a citovské farnosti, strojopis, Kokory 1963.

Literatura:1 – František Hrubý: Církevní zřízení v Čechách a na Moravě od X. do konce

                      XVIII. století a jeho poměr ke státu. Praha 1917.

                     Zdeněk Fiala: Správa a postavení církve v Čechách od počátku 13.století

                     Do poloviny 14.století, Sborník historický III. – 1955,str.64

               2 – Gustav Friedrich, CDB I. Č.115

               3 – K arcijáhenství přerovskému patřilo 6 celých vesnic: Přerov, Dluhonice, Újezdec

                     Horní Moštěnice, Pacetluky u Holešova a Nesovice u Bučovic. Dále 27 popluží

                     v 36 vsích.

               4 – V Čechách až od 60-tých let téhož století.

               5 – Metoděj Zemek , Posloupnost kanovníků metropolitní kapituly u sv.Václava v

                     Olomouci, Vlastivědný věstník moravský, roč.1949 a 1950.

               6 – Metoděj Zemek, Náhrobky v metropolitním kostele sv.Václava v Olomouci,

                      str. 19-20

               7 – Řehoř Wolný, Kirchliche Topographie I-ř, 172.

               8 – Stanislav Zela, Náboženské poměry v Olomouci za biskupa Marka Kuena

                     (1553-1563), str.19.

                     František Kameníček, Zemské sněmy a sjezdy moravské III, 334, 335, 354.

                    „Když Bl. Sybenlot r.1580 ve Valašském Meziříčí zemřel, uvítal jeho smrt biskup

                     Stanislav Pavlovský slovy: Jak živ byl, tak z toho světa mizerně sešel. „

                     ( Kameníček, 1.c.str.459.)

               9 – Václav Novotný, České dějiny I,3, str. 951. Bede Dudík, Statuta der Diocese

                     Olmutz von Jahre 1568, str. 2-3. VVM, VII,26.

Původně byly jenom kostely na zeměpanských hradech. U těchto kostelů sloužilo několik kněží. Byly to tzvn. Hradské velkofarnosti. Tam docházeli i obyvatelé venkova v neděle a zasvěcené svátky na bohoslužby. Poněvadž hrad se nazýval latinsky castellum, pojmenovali předkové i hradskou svatyni na kostel.

 Postupem času se na vzdálenějším venkově zakládaly filiální kostely, kam docházel jeden z hradských kněží. Když obyvatel kolem tohoto kostela přibylo, byl povýšen na farní a jeho kněz , zvaný plebán ( od latinského plebs = lid), osamostatněn.

Jiné venkovské kostely vznikaly na soukromé půdě světských pánů a duchovních vrchností ( biskupa, kapituly, klášterů) a to buď přímo, nebo byly na ně povyšovány soukromé kaple, jež si stavěli páni a rytíři na svých tvrzích.

Každý farní kostel měl jus parochiale, tzn. Že jen ve farním kostele se smělo křtít a jen farář směl pohřbívat.

Původně tyto kostely byly dřevěné. Později, z bezpečnostních důvodů se stavěly kamenné, kolem nich hřbitov, ohrazený kamenou zdí a poblíž kostela stála ještě panská tvrz. Tyto tři body ve vesnici byly bezpečným útočištěm obyvatel při nepřátelských nájezdech.

Ve 12.století patroni pokládali kostely na své půdě za soukromý majetek a proto podle své libovůle k nim dosazovali duchvní správce – plebány. Když se jim znelíbili, tak je vyhnali a dosadili jiné.

Obrat nastal až na začátku 13.století , kdy pražský biskup Ondřej (1215-1224) vybojoval na českém králi Přemyslovi I. Roku 1222 a 1223 jakýsi konkordát (1). Biskupovi se dostalo rozsáhlé imunity a králem bylo uznáno, že kněze ke kostelům má dosazovati zásadně biskup. Bohužel, tento konkordát uznával král, ale ostatní šlechtičtí patroni ne. Tak např. biskup Bruno si stěžoval, že na patronátech šlechticů biskupská investitura neexistuje. Feudálové si nadále dosazují a sesazují „své" faráře naprosto libovolně. (2)

Změna nastala až ve druhé polovině 13.století. Tehdy si šlechtičtí patroni začali uvědomovat nutnost biskupské investitury farářů.

Patroni prezentují biskupům návrhy kněží, které pak biskup investuje k příslušnému kostelu. Tato praxe u nás zůstala až do poloviny našeho století.

Někteří šlechtičtí patroni svévolně porušovali tuto praxi. Sesazovali faráře a nahrazovali je jinými, kteří se spokojili s menšími příjmy ( části příjmů se zřekli ve prospěch vrchnosti). (3)

Proti kněžím, kteří nebyli investováni biskupem zasahovali biskupové i těmi nejpřísnějšími tresty – exkomunikací.

Nevítaným zásahům feudálů biskupové předcházeli tím, že převáděli (inkorporovali) kostely a fary světských patronů na patronát církevní.

Literatura : 1 -  CDB II, č.216,217 a 227.

                 2 – Zd. Fiala, Správa a postavení církve ... , Sborník historický III, 72.

                 3 – Zd. Fiala, tamtéž, str. 73

Nejstarším a obecným příjmem církve byly desátky. O nich mluví již Kosmas. (1) Během 13.století se stal biskupský desátek dávkou zcela pravidelnou. Základní jednotkou, ze které se platilo, bylo „ohniště", tedy rodina. Z ohniště se odváděl jeden groš.

Brzy k tomuto biskupskému desátku přibyl farní desátek. Ty byly trojí: úplné, poddanské a smíšené.

Úplný desátek znamenal každý desátý snop na poli a každý desátý kus dobytka. Plný desátek byl značným zatížením farníků. Byl v našich zemích vybírán ještě koncem 14. a začátkem 15.století. Byl jistě jednou z příčin husitských válek. (2)

Poddanský desátek se stanovil úmluvou mezi farářem a farníky. Jak vypadal v pavlovské farnosti, viz. Stať: Desátky faráře v době faráře Nováka.

Smíšený desátek nebo směsek není dost jasný. Byl asi přidáván k desátkům ze základního obilí (pšenice,rži, ovsa, ječmene). Byla to patrně směs pícnin pro koně.

Prof.Dr. Josef Pekař vypočítal, že v 1.polovině 18.století platil poddaný sedlák 70-80% veškerého výtěžku svého statku na kontribuce, vrchnostenská břemena a desátek, takže pro jeho rodinu zbylo jen 20-30 %.

Naturální desátky přestaly na Moravě 1.července 1848.(3)

Literatura : 1 – FRB II, 63

                 2 – Josef Pekař, Kniha o kosti, II, 203.

                 3 – Vojtěch Janoušek, Hospodářské poměry selského lidu.

                       Studie z kulturních dějin střední a severní Moravy, str. 376-382

Kostel, při němž sídlí farář, je farní. Podle potřeby může mít farář pomocné kněze, kaplany, kooperátory. Administrativní obvod faráře je farnost. V ní může být i několik kostelů filiálních.

Filiální kostel je ten, u něhož v přítomnosti není farnosti. Jsou to buď nově postavené kostely ve vzdálenějších osadách té které farnosti, nebo na místech většího soustředění obyvatelstva ( průmysl, lázně, rekreační střediska apod.) Někdy to bývají i původní farní kostely, od nichž z různých důvodů byla farnost přenesena na jiné místo. Filiální kostel je vždy spravován z farního, i když u něho sídlí kaplan – exposita. V naší farnosti je to kostel sv.Josefa v Radslavicích.

Kostel komendovaný (svěřený) je kostel farní, jen přidělený k duchovní správě jinému faráři. Zůstává i nadále farním. Tak např. pavlovský farní kostel byl v letech 1619-1642 komendován do Oseka a v letech 1642-1681 do Dřevohostic.

Kaple veřejná slouží všem farníkům, mají do ní přístup na bohoslužby apod. (kaple v Sušicích, Grymově)

Kaple poloveřejná slouží jen určité skupině lidí, např. řádovým sestrám a obyvatelům určitého domu (kaple v Domově důchodců v Pavlovicích).

Kaple soukromá slouží jen určité osobě nebo rodině. Tak např. biskup má svou soukromou kapli, mívají ji i preláti (např. prel. Jemelka – z jeho sokromé kaple je oltář tváří k lidu v našem farním kostele). Soukromé kaple mívali šlechtici na svých hradech a zámcích.

Třinácté století bylo i pro český národ obdobím kulturního vzestupu. Osvěta a vzdělání pronikaly i do venkovských vrstev. S duchovní vzdělaností pronikaly i nové pravně – majetkové názory , které přinesly nové hospodářské reformy. Poměr sedláků k pánům od 13.století určován novým právem, zvaným manským neboli lenním.

Král, který byl majitelem veškeré půdy, propůjčoval ji jako zeměpán šlechticům v léno, tj. v dědičné držení. Tato panská půda slula dominikál. Šlechtický pán propůjčoval ji opět sedlákům. Byl zde rozdíl mezi oběma. Šlechtické léno bylo zpravidla svobodné, tzn. Neležela na něm žádná povinnost platu nebo roboty. Šlechtický držitel byl povinen jenom rytířskými službami , tj. vojenskou službou nebo službou u dvora (královského nebo biskupského). Zato sedlák musel platit z propůjčeného statku ročně úrok v penězích, odvádět selské výrobky a bylo-li potřeba i robotovat na panském. To vše znamenalo, že držel půdu nesvobodnou.

Jedním z nových slov a pojmenování této doby je slovo lán (latinsky laneus). Podle slovního výkladu neznamená nic jiného, než české slovo léno. Rozuměl se tím statek nebo usedlost postoupená v dědičné užívání od držitele velkostatku někomu, kdo se pánu velkostatku zavázal slibem věrnosti a poslušnosti. Takový sedlák slul pak „člověkem" a rozuměla se tím poddanost a poslušnost svému pánu.

Duchem celé doby a jejich společenských a hospodářských vztahů byla věrnost jedněch k druhým, nižších k vyším, nesvobodných k svobodným a svobodných ke králi.  Dodržení daného slova zaručovala mravní zodpovědnost před Bohem, která byla v té době vysoká. Byla to doba rytířská.

Je nutno rozlišovat poddanství v gotické době od poddanství dob pozdějších, kdy se selské poměry značně zhoršily a sedlák se stal opravdovým nevolníkem. Ve 14.,15.,16.století byli však sedláci mnohem svobodnější a také jejich dávky menší. Postavení českého sedláka bylo výhodné a pravděpodobně lepší než kdekoliv jinde v sousedství.

V takovém lenním poměru žili před 500 lety záhorští sedláci. Jejich pány a vrchními držiteli půdy byli v té době vladykové, nejnižší šlechta domácí české krve. Teprve po třicetileté válce budovali si tu německé vrchnosti rozsáhlá panství s desítkami vesnic, mnohé z nich ovšem byly tehdy pusté.

Na většině záhorských dědin seděla ve 14.století tato drobná vesnická šlechta. Byl to sice nejnižší šlechtický stupeň, ale přece jen plně svobodní lidé, podléhající toliko králi. Říkalo se jim různě : rytíři, vladykové, zemani. Jejich statky či zboží byly zapsány v zemských deskách. Směli užívat štítu a znaku. Jejich stateček stával obyčejně na vyvýšeném místě vesnice. Obehnali jej příkopem a valem, který zpevnili silnými, nahoře zahrocenými a hustě vedle sebe naraženými kůly, tzv. palisády. Tato tvrziště (munitio) nazývala se často i v latinských listinách „Kopec". V Pavlovicích se připomíná r.1417, v Oprostovicích r.1466.

Tyto selské zemanské rody byly vlastně kolébkami našich starobylých šlechtických rodů, jejichž počátky spadají do šera národního dávnověku. Jednotlivci vynikající udatností, později i bohastvím a věhlasem, stávali se přirozenými vůdci a soudci své čeledě čili svých osad. Zdědili-li řečené vlastnosti i potomci, požívala taková rodina všeobecné vážnosti. Ostatní hledali u nich rady a v dobách nepřátelských vpádů i ochrany a pomoci. Vždyť panovník byl daleko a neměl často ani chuť ani moc chránit své poddané. Panovnickým povinostem je učila teprve církev.

To jsou přirozené a nenásilné zárodky selské šlechty a z ní vyšlých pozdějších panských rodů. Ovšem mnoho zchudlých panských rodů končilo svou dráhu opět mezi vesnickými zemany.

Literatura" DR.Bohumil Zlámal, Dějiny vladycké obce Oprostovic, strojopis.